Absurdní doba, v níž pouhé setkání s někým smrkajícím odsoudí naprosto zdravého člověka k několikadennímu pobytu v domácí vazbě. Podle těch, co o tom rozhodují, se tak děje kvůli našemu bezpečí a záchraně životů. A podobně absurdní je i situace ve sportu. Na jedné straně se malé akce zakazují a ty o něco větší blahosklonně ponechávají svému osudu, ovšem v podmínkách jejich naprosté nerealizovatelnosti. Na druhé straně tu máme bizarní olympiádu kdesi v mocné Číně, kde bude o medailistech rozhodovat větší počet dodaných negativních testů. Inu peníze nesmrdí a jsou vždy až na prvním místě.
V české hokejové extralize si spolu zbylé kluby mimo klatbu hledají soupeře a termíny jak osamělí jedinci rande na internetové seznamce. V extralize volejbalistek se zase v posledních dnech odložilo tolik zápasů, že únor možná bude připomínat proslulé herní nonstop maratony na 24 hodin. V obou případech se přitom nejedná o žádné soutěže v cvrnkání kuliček (nic proti nim), ale o významná odvětví, která bývala a snad ještě trochu jsou výkladními skříněmi našeho sportu. Jenže stačí jedna jediná nákaza jedním jediným vyvoleným z mnoha a mnoha virů a celý tým si pár dní nezahraje. Co na tom, že nositel toho viru by mnohdy mohl štípat dříví či nosit své spoluhráče a spoluhráčky na ramenou bez zadýchání.
A co mají teprve říkat amatérští sportovci, jejichž akce se v zájmu údajné bezpečnosti zcela znemožňují nebo přímo zakazují? Pořádat třeba běžecký závod na čerstvém vzduchu pro více než sto trénujících a hýbajících se nadšenců je rovno téměř obecnému ohrožení. Bodejť, jinak než v atmosféře strachu by se lidem těžko vnucovaly kýble rychlokvašené vakcíny, haldy vskutku ekologických respirátorů a samozřejmě nepostradatelné testy. Byznys je byznys, přátelé, ten si rozvracet nedáme.
A pak tu máme onu monstrakci zaštítěnou pěti kruhy pana de Coubertin, která se bůhví proč poslední roky většinově koná na rusko-čínském záhumenku světa. Ačkoliv její smysl byl původně úplně jiný, rovněž olympiáda je dnes více než cokoliv jiného obřím generátorem dolarů, rublů či jüanů. A o ty nelze v žádném případě přijít! Sportovci sice více než o branky, body a sekundy soutěží o negativní testy a jejich nominace trochu připomíná živou střelnici, ale diváci si zato přijdou na své. Tedy ti televizní. Hlavně když u toho pojídají ty správné pochoutky a popíjejí ty správné nápoje, jak káže oficiální olympijská reklama. Tak to má být.
Zatímco tedy hokejový či volejbalový zápas nebo malý běžecký závod ohrožuje a zabíjí, obři miliardový cirkus je hrdým výsměchem lidstva tomu zlému viru. Peníze stále nesmrdí a pořád jsou na tom prvním – zlatém místě. Sláva vítězům!
