Proč jsem odešel z ČSSD. Ona se změnila, já ne

Dámy a pánové, dovoluji si vám oznámit, že již nejsem členem České strany sociálně demokratické. Hájil jsem její zájmy v dobách úspěšných i méně hojných, a to po řadu let. Během těch posledních se však ideje současné ČSSD natolik odchýlily od mých, že již nemohu být součástí této „nové“ strany, což jsem cítil i od některých jejích stávajících představitelů. Z politiky však neodcházím, budu kandidovat v komunálních volbách jako nezávislý za uskupení ANO pro Šternberk. A zcela jednoznačně to vnímám jako pokračování své práce pro voliče, které jsem zastupoval doposud. Pro „obyčejné“ lidi práce.

Sociální demokracie vznikla historicky jako strana dělnická, hájící především zájmy nižších vrstev hlavně městského obyvatelstva, tedy v té době většinově manuálně pracujících. Postupem času začala klást ještě větší důraz na demokratické principy (v reakci na nástup komunistických a fašistických stran) a z měst přenesla svůj vliv i na venkov (v důsledku postupné industrializace zemědělské práce, kdy se z původních rolníků stali vlastně venkovští dělníci). V době, kdy jsem začínal své působení v ČSSD, to byla strana ryze demokratická a zastupující převážně již zmíněné lidi práce – tedy hlavně zaměstnance pracující manuálně i duševně, ale také drobné živnostníky z řad řemeslníků, obchodníků a podobně. A v neposlední řadě ty, kteří již svou poctivou práci odvedli (důchodce), nebo z různých důvodů pracovat nemohou (maminky s malými dětmi, nemocné a handicapované). S takovou stranou jsem se ztotožňoval a pro ni a její příznivce jsem chtěl pracovat a také dlouhodobě pracoval.

Jenže v posledních letech, možná se snižujícími se volebními výsledky a preferencemi (jejich důvody by byly na jiné, dlouhé vyprávění), se sociální demokracie postupně začala měnit. Přicházeli a přicházejí do ní lidé, jejichž myšlenkové směry a ideje jsou zcela jiné než onen původní sociálnědemokratický princip. A tím se poznenáhlu začal měnit i program a priority strany, tak jak je ústy svých nových představitelů hlásala a prosazovala v zastupitelských sborech a veřejných funkcích. Jsem přesvědčen, že původní volič ČSSD, onen člověk práce, se s myšlenkami a prioritami těchto nových představitelů strany rozhodně nemůže ztotožnit. A ve mně i v mých nejbližších, nejen šternberských spolustranících postupně uzrávalo rozhodnutí, že s touto „novou sociální demokracií“, které nerozumím, nemám téměř nic společného a nemohu a nechci s ní být spojován. Poslední šancí na návrat k sociálnědemokratickým kořenům byly minulé parlamentní volby, po nichž ale stranu zcela ovládlo neoliberální, progresivistické a zelené křídlo a náš rozchod už nebylo možné zvrátit. Svým odchodem už jsem tuto stranu rozhodně nemohl nijak svým odchodem poškodit.

Určitým, i když ne tak razantním vývojem prošlo také hnutí ANO, s jehož příznivci jsem se nyní ocitl na společné kandidátce pro zářijové komunální volby ve Šternberku. Původně spíše pravicové uskupení s výraznou podnikatelskou osobností v čele („chci řídit stát jako firmu“) se za své reálné působení v politice postupně posouvalo více doleva, až se vlastně velmi přiblížilo oněm původním sociálnědemokratickým idejím. Nyní je vnímáno jako hnutí, jemuž nejsou vzdálené potřeby a starosti obyčejných pracujících lidí, těch, kteří vytvářejí bohatství této země, ale ne vždy je jim dovoleno se na jeho plodech spravedlivě podílet. Měl jsem příležitost s politickými kolegy z hnutí ANO spolupracovat na koaliční bázi v poslanecké sněmovně parlamentu i ve vedení Olomouckého kraje. A musím říct, že to byla spolupráce dobrá a plodná, o čemž ostatně nejvíc svědčí rozvoj a ekonomické výsledky kraje za naší společné vlády.

Pokud bych tedy měl být nařčen, že měním kabát, rozhodně takové hloupé tvrzení předem odmítám. Byla to ČSSD, která svůj kabát převlékla (Green Deal, genderová studia či manželství homosexuálů mohou být tématy k diskusi, ale rozhodně to nejsou priority většiny lidí ani mé), částečně se změnilo i hnutí ANO, ale já si své ideály a politické přesvědčení ponechávám. Chci dál pracovat pro obyčejné pracující lidi, kteří mi už opakovaně dali důvěru. A sil na to mám stále dost!